Na hřbitově u lesíka

Na hřbitově u lesíka

hladí panna svého psíka.

Hladí jeho jemnou srst,

chumlá do ní jemný prst.

Všude tma, jen vítr fouká,

v lese sova tiše houká,

na hrobech jen svíce svítí,

nekvete tu ani kvítí.

Všude mrtvo, ticho, chlad,

mrtvé duše mají hlad.

Lačně hledí na tu krásu,

která čeká na svou spásu.

"Něžná panno, pojď sem blíž,

posaď se sem pod můj kříž,"

láká dívku tichý hlas,

s ní však nehne ani vlas.

"Něžná panno, odlož strach,

nikdo z nás tu není vrah.

Něžná panno, pojď sem k nám,

dárek pro tě tady mám!"

"Nikam nejdu! Nemám strach!

Nechci být jen ve tvých hrách!"

Vzlykla dívka v bílém hávu,

v klín sklonila svoji hlavu.

"Něžná panno, pojď sem k bráně,

spatříš krásné bílé laně.

Něžná panno, pojď sem blíž,

posaď se sem pod můj kříž."

"Nikam nejdu! Buď tam sám!

Já svůj život ráda mám!

Nikam nejdu, nech mě být,

ještě chvíli chci si žít!"

"Něžná panno, krásko milá,

bude z tebe naše víla.

Budeš tančit v den i noc,

ve tvých rukou bude moc."

"Nikam nejdu, kostro shnilá!

Nebudu tvá víla milá!

Já mám ten svůj život ráda,

mám tu svého kamaráda!"

"Něžná panno, postačí,

když řekneš mi to do očí.

Otočce a pozři tvář,

ztratíš svoji svatozář."

"Vždyť už žádné oči nemáš,

nejsi žádný svatý Tomáš!

Nekouknu se koutkem oka,

byla by to velká muka."

Krutý vichr začal vát,

dívka začala se bát.

V mrtvých tělech touha sílí,

chtějí kouzlo této víly.

Touha silná, vůle slabá,

noc je navíc chodně mladá.

Dívce v záda chlad se vkrádá,

ztrácí svého kamaráda.

Dalšího dne brzy z rána

byla dívka roztrhána.

A ani dívku ani psíka

již nespatřili u lesíka.