Světlo naděje

Prince in river bank
by peggyly /DA/

"Prosím tě, nevíš, kolik je?" Obrátila se ke mně kolegyně od protějšího stolu.
"Dvacátého srpna," odpověděla jsem, aniž bych pohnula hlavou nebo snad pohledem od svého monitoru.
"Dneska nevypadáš dvakrát nejlépe," povšimla si mé zkleslosti.
"Nemám svůj den," povzdechla jsem si a letmo pohlédla na fotku v malém plastovém rámečku se srdíčkem na pružince.
"Stalo se něco?" Starala se o mé pocity.
"Dneska je to rok," sklonila jsem hlavu a koutkem oka pozorovala fotografii.
"Aha, to mě mrzí,"pochopila, proč jsem smutná, a jedním odstrčením se od stolu přejela na své kancelářské židli ke mně.
"Rok,… uteklo to tak rychle," povzdechla jsem si.

"Byli jste krásný pár," vzala rámeček a zadívala se na fotku, na níž jsem byla já a můj přítel. Mladý, vysoký, tmavovlasý, tmavooký opálený kluk v bílé košili a o hlavu menší brunetka s vlasy po ramena, oděná do květovaných šatů. Dokonalý objímající se pár, kterému z očí srší ohromná zamilovanost, jež by je přenesla přes všechny hory, řeky, moře i oceány.
"Dík," pousmála jsem se, ale u srdce jsem cítila bodavou bolest. Tolik mi chybí.
"Ani bych neřekla, že už je to rok,…" zavrtěla hlavou a vrátila fotografii na původní místo.
"Utíká to rychle," odvrátila jsem od vzpomínky pohled zpět k datům, které jsem měla přepsat do počítače.
"Tak já tě nechám pracovat," pohladila mě kolegyně po rameni a znovu odjela zpátky ke svému stolu. Avšak já už jsem se na práci příliš soustředit nemohla. Vlastně jsem se na ni nesoustředila ani předtím. Jen jsem tupě přepisovala sloupečky, jména, čísla. Jako robot v živé kůži. Tolik mi chybí…



S Danem jsme se seznámili přibližně před dvěma lety na jedné letní diskotéce. Hudba tam tehdy byla hrozná a bavili se akorát mladí teenageři. Já jsem si se svými jednadvaceti mezi nimi připadala jako nějaký dozor. Všechno to byla snad mládež pod osmnáct let. Nebo to tak alespoň vypadalo. Až najednou za mnou přišel mladík, jestli náhodou u mého stolu není popelník. Zavrtěla jsem hlavou. Popelníky byly dávno v háji a nikdo se s nimi vlastně ani neobtěžoval. Popel se klepal na zem, nedopalky zašlapávaly rovnou do tanečního parketu… Dali jsme se do řeči, párkrát se sešli, přeskočila jiskra. Měli jsme oči jeden pro druhého. Vlastně jsme byli jedno tělo, jedna mysl. Nikdy předtím jsem nepoznala člověka, jako byl Dan. Bláznivě jsme se milovali. Amor do nás musel střelit ten největší šíp, který kdy mohl mít. Zamilovanější pár by se na světě hledal těžko. Avšak naše láska neměla dlouhého trvání. Stalo se to přesně před rokem. Uplynulo dvanáct měsíců a já to všechno mám před sebou tak živé. Jako by se to stalo sotva před několika sekundami…


Ten den, byl to pátek, jsme s Danem byli domluvení, že si vyrazíme za Prahu. Měli jsme dost ruchu velkoměsta. Chtěli jsme si odpočinout a nabrat do plic trošku čerstvého vzduchu.


"Ahoj lásko!" Nadšeně jásal do mikrofonu mobilního telefonu o dopolední pauze.
"Ahoj miláčku," radostně jsem ho pozdravila. Potěšilo mě, že mi jen tak uprostřed pracovní doby zavolal.
"Myslím na tebe, musel jsem slyšet tvůj krásný hlas, já bych to nevydržel, jak se máš?" Mluvil rychle a překotně, ale z jeho hlasu byla na míle daleko poznat zamilovanost a radost.
"Úžasně," smála jsem se.
"V práci všechno v pořádku?" Zajímal se o moje nové pracoviště, kde jsem trávila teprve druhý týden.
"Teď, když s tebou mluvím, mi půjde práce hned dvakrát od ruky."
"To jsem rád! Hádej, co je nového!"
"Nevím!" Dostával mě do rozpaků.
"Hádej! Prosím! Hádej!"
"Půjdeš o hodinu dřív domů!"
"To bohužel ne,… ale máš ještě druhý pokus!"
"Zvedli ti plat!"
"Stále vedle!" Bavil se mým hádáním.
"Tak mi to řekni!" Škemrala jsem.
"Tomáš dneska přijel na úžasné mašině! A hádej co! On mi ji půjčí!"
"Půjčí?!"
"Jo! Půjčí nám ji na celý víkend! Vyrazíme na pořádným stroji! Kdybys to jenom slyšela…"
"Nabereme do vlasů vítr!" Radovala jsem se z představy, jak se proháníme na motorce.
"Uděláme si závody s větrem!"
"Už se těším, lásko!"
"Já se těším víc!"
"Miluji tě."
"Já tebe víc."
"Už abys tu byl, chci tě mít u sebe."
"Vydrž, je to jen pár hodin. Pak už tě nikdy nenechám o samotě!"


Podle domluvy jsem na Dana čekala v podzemních garážích firmy. Obvykle byl přesný. Přesnější než kdejaké švýcarské hodinky. Čekával on na mě, ale tentokrát jsem ho nikde nemohla najít. Zkusila jsem projít celé parkoviště a dokonce vyjít i ven. Celé parkoviště jsem prošla třikrát a nakonec se zeptala i hlídače, jestli neviděl přijíždět kluka na motorce, ale nic. Uběhlo půl hodiny a Dan nikde nebyl. A za chvíli z půlhodiny byla hodina. To už jsem nevydržela a zkusila mu zavolat. Ovšem telefon zvonil a zvonil, ale nikdo to nebral. - Možná je už na cestě. Určitě se zdržel v práci a teď už je na cestě! - Dávala jsem si naděje, že ještě přijede, ale pomalu se začala ubíhat i druhá hodina a Dan nikde. To už mi to nedalo a řekla jsem si, že zavolám jeho nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Třeba se spolu ještě po práci zdrželi diskusí o motorce.


"Ano?" Přijal Tomáš hovor.
"Ahoj, Tome, tady Terka. Je tam někde Dan?"
"Teruš, Dan teď nemůže…"
"A kde je? Co dělá?"
"Terezko, mě je to líto, ale Dan měl nehodu, je v nemocnici."
"Proč jsi mi nezavolal dřív?" Rozbušilo se mi srdce strachem.
"Teprve před chvílí ho odvezli do nemocnice, chystal jsem se ti volat…"
"Ne, nechystal! Lhát neumíš!" Poznala jsem, že si vymýšlí.
"Terezko, moc mě to mrzí…"
"V jaké nemocnici je?"
"Mám dojem, že ho odvezli do Motolu."
"Čau!"


Ve chvíli, kdy jsem Tomášovi řekla své "čau," jsem hovor ukončila a běžela z firmy pryč na dopravu.


Musím se do nemocnice dostat co nejdříve!


Nicméně můj spěch byl v samotném závěru zcela zbytečný. Dan zemřel při převozu. Měl na motorce tak nešikovnou nehodu, že by potřeboval lékařské ošetření hned bezprostředně po pádu. Bohužel lékařům trvalo, než se k němu dostali, a i když se ho snažili na místě stabilizovat, převoz prostě nezvládl.


Tolik slz plných planých nadějí jsem nikdy kvůli nikomu nevybrečela. A od té chvíle ještě nebylo dne, kdy bych Dana nepostrádala a nedoufala, že to všechno byl jen zlý sen, z něhož se probudím, a Dan tu bude se mnou. Vždyť ho vidím všude, kam se podívám, cítím ho vedle sebe stát. Bylo by to hodně nespravedlivé, kdyby mi ho život doopravdy vzal. Ať je tohle všechno jeden hloupý sen. Prosím. Neberte mi naději, že se z toho jednou probudím a Dan tu bude se mnou…